|
 |
 |
 |
|
 |
 |
 | |  | |  | |  | |  | |  |
|
|
 |
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
   |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 Strakonický hrad má jako většina jihočeských hradů bílou paní. Pověst vypráví, že se objevovala všude, kde vládli Rožmberkové. Tak se za vlády velkopřevorů z rožmberského rodu začala zjevovat i ve Strakonicích. Bílá paní Perchta z Rožmberka založila na hradě tradici rozdávání medové kaše chudým, nad jehož dodržováním bděla. Sladkou kaši každoročně rozdávali na kamenném stole, který dodnes stojí na hradním nádvoří, předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna. V roce 1784 se panství z této povinnosti vykoupilo založením nadace pro chudé. V hradním kostele sv. Prokopa se zjevuje duch, čekající na vysvobození. Je jím pyšná a marnivá manželka zámeckého správce. Nechala se upéci střevíce z bílého těsta, ze kterého se pečou hostie, a v těchto střevících šla na mši do kostela. Když odmítla v kostele pokleknou, rozestoupila se země a ženu pohltila. Do jámy, která se zdála bezednou spustili odsouzence, který po vytažení vyprávěl, že spatřil ženu přikovanou k železnému sloupu. Na pergamen napsala několik slov, které přečetl pouze pan převor. Nikdy o tom nepromluvil a nechal jámu zasypat. Nešťastnice prý dojde klidu tehdy, až nad třetí hradní bránou vyroste jeřáb, z něhož se zhotoví dětská kolébka. Jeřáb zde skutečně rostl, ale při opravě hradu v roce 1925 jej ze zdi zedníci strhli a tak se pyšná paní asi nikdy nedočká vysvobození. Za oltářem hradního kostela visely zázračné dudy Švandy dudáka, který je tam pověsil na památku toho, že ho Bůh zázračně zachránil z moci čertů. Kdo na ně hraje, lehkým způsobem zbohatne, neboť každý, kdo ho slyší, musí hudebníka bohatě odměnit. Švanda je tam pověsil s tím, že na ně nebude hrát on ani nikdo jiný. Dudy se prý čas od času sami rozezvučely a budily hrůzu ve zbožných lidech. Lidová pověstŠvanda na Šibeničním vrchuStrakonický dudák Švanda byl vždy vesel, nikdy nikoho nezarmoutil. Vtipem přímo sršel a když nadul měch a spustil na dudy skočnou, neodolali ani staří výměnkáři, aby si v kole mezi chasou nezarejdili. Jednou byl na posvícení v Dražejově, nedaleko Strakonic. Toho léta byla dobrá úroda, byl proto blahobyt. Švanda hrál celé tři dny, celé tři noci. Jídla i pití bylo hojnost, stále ho zdržovali a - samo sebou se rozumí - že proti tomu ničeho nenamítal. Teprve čtvrtého dne, za temné noci pověsil dudy na záda a ubíral se k domovu. Hlavu měl plnou různých myšlenek. Nešel ale cestou nejbližší. Ubíral se kol vysokého vrchu Kuřidla, který celý lesem je zarostlý. Přišel k Šibeničnímu vrchu a tam odpočinul. A tu zaklepal mu na rameno černý pán a ptal se: „Tak kam, Švando, kam máš namířeno?“ „Chtěl jsem domů, do Strakonic, ale rozmyslil jsem si to,“ řekl Švanda. „Tady odpočinu, ráno zastavím se v Řepici a pak půjdu do Ražic. Je tam v neděli posvícení.“ „To máš ještě dost času,“ řekl černý pán. „Nechtěl bys nám zahrát? Dobře Ti zaplatíme.“ „Proč ne. Půjdu kamkoli, kde se dobře platí,“ odvětil. Šel s černým pánem a tu - kde se vzala - tu se vzala neznámá nějaká hospoda a v ní veselo. Byla plna hodovníků, kteří hráli v karty. Přivítali ho s jásotem, že dají mu zlato a stříbro, jen když jim zahraje hezky od podlahy. Ale poděkovat že smí jen slovy „zdar bratře!“ Švanda se usadil, položil čepici dle zvyku na zem, vzal dudy, nadul měch a spustil veselou. Páni hráli v karty čím dál tím prudčeji a po každé písničce házeli mu zlato do čepice. Švandovi se to líbilo, pokaždé poděkoval „zdar bratře“ a když byla čepice plna zlata a stříbra, spustil veselou, skočnou. Černí páni zahodili karty a dali se do tance. Švanda dudal stále rychleji a rychleji, páni tančili, výskali, skákali v chumáči a počínali si jako diví. Švandovi docházel dech - čepice zlatem a stříbrem přetékala. Měl toho dost a dost. Zapomněl poděkoval slovy „zdar bratře“, ale podle starého zvyku zvolal „zaplať vám to, milí páni, sám Pánbůh!“ Vše naráz zmizelo - hospoda, tanečníci, zlato i stříbro. Vše bylo pryč. Švanda se probudil po šibenicí, na níž houpal se oběšenec. Poznal, že hrál čertům a že jen jméno Páně ho zachránilo. Nemyslil již na Řepici a Ražice, ale sebral se, čel do Strakonic a dudy uložil do zámeckého kostela na oltář. Od té doby žil zbožně až do své smrti. Když zemřel, pochovali ho na Kalvarii, na hřbitov u kaple Povýšení svatého kříže. Ale dudy prý ani v chrámu Páně neutuchly. Čas od času samy od sebe spustily a budily hrůzu ve zbožných lidech. Hřbitov a kaple Povýšení sv. kříže byly v době Josefinské zrušeny. Oltářní obraz Povýšení svatého kříže je uchován v městském muzeu. Je značně poškozen. Před hradním kostelem sv. Prokopa býval hostinec „Na blátě“ a tam prý Švanda hrával do rána. Když lidé byli v kostele na ranní, bylo prý slyšet jeho dudy za oltářem. Tím vznikla pověst, že v Strakonicích hrají dudy za oltářem. Fotografie hradu s hospodou „Na blátě“ je také v městském muzeu. Lidová pověstStřevíčky z těstaBydle kdysi v strakonickém zámku pan vrchní, který měl velmi pyšnou a marnivou ženu. Nosila se jako šlechtična, střídala denně obuv i šat, dbajíc toho, aby se od ostatních paní lišila a nad ně vynikala. Dala si udělat střevíce ze safiánu, avšak když si ostatní paní rovněž takové pořídily, tu v rozmařilosti objednala si střevíčky od pekaře. Pekař upekl jí střevíčky z pšeničného těsta, z jakého se pekou hostie, takž byly bílé jako padlý sníh. Pyšně vešla paní vrchní do kostela, usedla do rodinné stolice, která stála na čestném místě, právě pod kazatelnou. O pozdvihování, když padali lidé na kolena, zůstala pyšná paní sedět a nepoklekla. Tu ozvala se v kostele rána, dlažba se rozestoupila a paní vrchní propadla se do země. Pojati děsem prchali lidé z kostela, nikdo se neodvážil spustit se do hluboké jámy, v níž zmizela paní, stižená trestem božím. I nezbylo nežli dát jámu v kostele zasypat. Počali vozit do kostela kamení a zem a házeli je do jámy. Pracovali dělníci od rána do večera, pokračovali i příštího dne ve svém díle, avšak jáma zela tu nadále jak bezedná propast. Jak jen prozkoumat tuto záhadu? Velkopřevor, který uslyšel o neštěstí, nařídil, aby - děj se, co děj - spustili někoho do jámy a její tajemství tak vypátrali. Tu vzpomněli si na zločince, který byl právě vězněn v Rumpálu. Přivedli ho k jámě, slíbili mu, že mu bude dána milost, jestliže se spustí na dno a vyzví tam, co se stalo s paní, která do ní spadla, a proč nelze jámu zasypat. Zločinci bylo jedno, skončí-li svůj život na popravišti anebo dole v jámě, a proto se do ní nechal spustit bez váhání. Drahnou chvíli trvalo, nežli dosáhl dna. Když ho vytáhli rumpálem vzhůru, podal úředníkovi, který byl přítomen jeho odvážnému pokusu, svitek žlutého pergamenu a pravil: „Tento list posílá paní vrchní velkopřevorovi. Nikdo jiný nesmí jej číst než on sám.“ „Což je nešťastnice dosud na živu?“ ptali se , žasnouce nad tou zprávou. „Ano,“ přisvědčil zločinec. „Úpí v hloubce pod námi, je tam přikována k železnému sloupu, takže by se marně kdo pokoušel, aby ji osvobodil.“ Donesli dopis velkopřevorovi. Přečetl jej a ihned spálil, aby se nikdo nedověděl tajemství, které mu bylo vyjeveno. Pak poručil zasypat jámu, na jejímž dně pykala nešťastnice. Sotvaže přivezli několik koleček země, a vysypali je dolů, jáma se ihned naplnila. Duch nešťastné paní však strašil v kostele nadále. Bylo jí prý přisouzeno, aby se trápila ve svém podzemním vězení tak dlouho, dokud nevyroste nad třetí zámeckou bránou jeřáb do té síly, aby se z něho mohla udělat kolébka. Teprve tehdy, až v ní bude kolébat matka nevinné děcko, dojde pyšná paní svého vysvobození. Stalo se, že opravdu vyrostl jeřáb nad třetí hradní bránou. Rostl, zelenal se, avšak jednoho roku z nedostatku vláhy uschl - dříve nežli z něho mohla být vyrobena dětská kolébka. A tak pyšná paní, která chodila ve střevíčkách z těsta, úpí nadále v hloubce po kostelní dlažbou. |
||
|
